Zrušili nám let. To se stává, evidentně i den před odletem. A protože nic jiného pořádně neletělo, místo kufru do Dublinu jsme sbalili celý auto a vyrazili za západ na pivo. Stejně jsme to belgický chtěli už dlouho pořádně ochutnat. V rámci rychlopříprav jsme objevili jeden užitečný český blog (http://www.kabrna.cz/evropa-2017-belgicke-trapisticke-pivovary/) a bylo rozhodnuto. Rozhodně nemůžeme vynechat trapisty a ideálně je objet všechny. Jen v Belgii jich je 6, celkem na světě 12 (ale z toho další 3 kousek od belgických hranic).

Německem jsme profrčeli skoro bez zastavení. První zastávka Vianden v Lucembusku. Městečku vévodí krásný hrad a samozřejmě musíme ochutnat i místní pivo (dobrý německý ležák). Lucembursko je maličká zemička s bohatými lidmi, kde se pasou krávy na úhledných loukách s nejmodernější technikou. Jih Belgie je trochu víc jako u nás, horší silnice, zvlněná krajina, listnaté lesy… Na hranicích v hotelu dostaneme Stellu a už se těšíme na první klášter.

Orval

Nejstarší z trapistických pivovarů je také k návštěvníkům nejvstřícnější. Založený byl v jedenáctém století v krajině mokřadů a vlhkých lesů v jihozápadním cípu Belgie. Když ho konečně dostavěli do plné krásy, přišla francouzská revoluce a srovnali ho se zemí. Znovu ho postavili ve 20. století s velkým respektem k historii. Výsledek je impozantní komplex s ponechanými ruinami. Mniši jsou přátelští. Už na začátku prohlídky vás pozvou na návštěvu (pokud to tak cítíte, máte u nás dveře otevřené) a prozradí i něco z výrobního procesu. Pivo je vařené infuzí (Pale Ale a Cara slady), chmely i zámořské a 3 x se přidávají kvasnice, naposledy do lahví. A samozřejmě nesmí chybět cukrkandl. Výsledek je kořeněný a správně belgický.

Náš dnešní cíl je Dinnant, rodiště vynálezce saxofonu, ale pojedeme oklikou. Chceme totiž ještě vidět Chimay.

Chimay

Další z trapistických klášterů. Tady je klášter pro veřejnost zavřený (jako skoro všechny další), ale mají návštěvnické centrum s velkou restaurací (jako skoro všechny další) a i malou expozici. Ta je v ceně degustace a je pravda, že jinak bychom asi litovali utracených eur. Pivo je výborný a není k zahození, že Belgičané povolují řidičům 0,5 promile.

Dinnant

V Dinnantu sídlí Leffe, ale my jsme tu už pozdě na prohlídku. Městečko vklíněné mezi skály a řeku ale stojí za návštěvu. A saxofony tady mají opravdu všude.

Poznatky z prvních dnů. Všichni mluví anglicky. Všude na silnicích jsou cyklisté, retardéry, přednosti zprava, ostrůvky a rychlost se dodržuje.

Rochefort

Druhý den vyrážíme na Brusel, samozřejmě oklikou. Rochefort je poslední trapistický pivovar francouzsky mluvící části Belgie. Je zavřený, ale podle čichu rozhodně v provozu. Cesta přes belgické Ardeny ale stojí za to sama o sobě. Kopce, hrady a dubové lesy nás provází po celou dobu. Hezčí než francouzské.

Další zastávka na cestě do Bruselu je Villers de la Ville. Rozsáhlé ruiny dalšího kláštera z 11. století. Místo předčilo naše očekávání. Je veliké, mystické, monumentální. Prohlídka zabrala několik hodin. Po ní ještě zajdeme na místní pivo a něco dobrého. Pivovary tu jsou opravdu všude a pivo je opět dobré. U něj řešíme drobný problém, nízkoemisní zónu v Bruselu, kam se je třeba zaregistrovat (a je potřeba scan velkého techničáku) a kde nás ale s naším nafťáčkem nechtějí. Nakonec si musíme zaplatit výjimku (a není zrovna levná, tak pozor). Tyhle zóny se v Evropě množí. V Belgii je mají ještě v Gentu a v Antwerpách, ale asi bude hůř. Teď ještě povinná zastávka u Waterloo a jsme v Bruselu.

Brusel

Hlavní město Belgie, sídlo evropského parlamentu, dvojjazyčné, multikulturní a navzdory nízkoemisní zóně plné aut. Vjezd do zóny je mimochodem označený tak blbě, že člověk ani neví, kde začíná. Úzké uličky, cyklisté, všude 30 a samozřejmě retardéry, přednosti zprava a ostatní belgické vychytávky. Rádi parkujeme u hotelu a vůbec nám nevadí, že zítra nikam vyjet nesmíme. Fun key hotel je barvený, kousek od centra, s mobilem místo klíčů a nonstop gratis barem s nápoji včetně piva, milé.

Večer vyrážíme do centra. Historická a moderní architektura se tu volně míchá, ale podle mého povedeně. Projdeme náměstí, najdeme slavné čůrající sochy a ochutnáme pravé belgické hranolky. Malé stačí jako celá večeře a jsou opravdu dobré s velkým výběrem omáček :-). A pak Delirium café. Pivní bar přes tři patra s obrovským výběrem čepovaných piv. Pivo tu čepují celé najednou, z výšky. Pěnu pak odříznou nožem. A každé má svojí správnou sklenici. Nejsme sami, kdo vydrží pozorovat obsluhu půlku večera. Výběr je velký s množstvím specialit (ovocné, kořeněné, ejly, saisony, lambiky…). Večerní cesta zpět už tak příjemná není (a ne proto, že bychom toho vypili tolik). Belgičani nevedou popelnice a tak všechno vyhodí večer před vchod. V noci to někdo uklidí, ale večer Brusel nevoní.

Druhý den musíme povinně vidět Atomium a evropský parlament. Atomium je kus z centra, MHD tady ale funguje dobře. Uvnitř je pěkná expozice o Expu 1958. Eskalátory v tunelech doplněné neony i dneska působí futuristicky a vyhlídka na město už jen přidá korunu. V ceně je i blízké muzeum designu (malé, zajímavá a trochu šílená expozice nábytku).

Odpoledne pak trávíme nekonečnou procházkou okolo Monumentu k evropským budovám. Oběd v Maison Antoine (dostali jsme tip) nás zasytí i na večer. Dávat si hamburger a malé hranolky nedoporučuju, pokud nemáte opravdu, ale opravdu velký hlad. Večer pak ještě ochutnáme klasičtější výběr belgických piv v Café Brasseur a zajdem i do sympaticky znějícího podniku Mort subité (na oba máme tip) a loučíme se s Bruselem.

Gent a Bruggy

Na sever od Bruselu se mění jazyk. Vlámština je pro nás nesrozumitelná. Naštěstí i tady mluví všichni anglicky. Gent je starobylé město a mořský přístav. A to i přes to, že leží ještě hodně ve vnitrozemí. Může za to síť plavebních kanálů, které jsou typické pro celý sever Belgie. Poučeni parkujeme před nízkoemisní zónou a jedeme do centra tramvají. Je tu hodně studentů, starobylé domy, kostely, kanály, mosty a hrad přímo uprostřed města. Radnice soutěží s protilehlým kostelem o hezčí věž a také se tu dá moc dobře najíst. Výběr je velký a ceny rozumné. Po procházce musíme ještě na jedno místo, na které máme tip, specializovaná prodejna jen na pivo. Má velikost menšího supermarketu a mají snad všechno, včetně surovin na vaření a skla. A my máme jen malý batůžek 🙁

Bruggy, starodávné cihlové město obklopené kanály. Slibovalo romantiku a zachovalé centrum a nezklamalo. I když je tu pravda i poznání víc turistů. Do centra je omezený vjezd a je to poznat. Samotné historické centrum je větší než se zdá. My jsme asi 50 metrů od hotelu špatně odbočili a protáhli si procházku o hezký kousek. A i tady jsou samozřejmě pivovary, nás nejvíc zaujal Bruggse Zot, výborný saison.

Druhý den navrhuju ještě zůstat v Bruggách, jenže jsme kousek od Westvleterenu…a tak vítězí zvědavost.

Westvleteren

Podle někoho nejlepší pivo vůbec a hlavně nejzáhadnější. Mniši ho vaří jen málo a v podstatě se nedá koupit. Tedy pokud nejste Belgičan a neobjednáte ho předem. Pivovar leží uprostřed bramborových políček (z těch jsou ty výborné hranolky) a kanálů kousek od francouzských hranic a dovnitř se samozřejmě nedá jít. Je tu ale hospoda, jediné místo, kde si jde dát Wesvleteren čepovaný. Pokud ovšem nepřijedete v pátek, kdy je proti vší logice zavírací den. A jaký den že jsme to přijeli? Jak jinak, že.

Mont de Cat

Zklamaní pokračujeme ještě kousek, do Francie na kočičí horu. Sice jsme ujeli jen pár kilometrů, ale krajina je úplně jiná. Roviny vystřídali kopce a pole lesy. Mniši mají pěkný výhled a otevřeno je. Tedy alespoň v krámku a v hospodě. Objednat si pivo pro Tomáše znamená oprašovat francouzštinu. A to bolí. Jenže jinak to nepůjde. Francouzští číšníci jiným jazykem mluvit prostě nebudou. Pivo je dobré a belgickému celkem podobné.

Zpátky do Brugg chceme jet po pobřeží. Jsme kousek od moře a chceme se vykoupat. Podle Ostende se jmenuje kemp u Boleváku, tak jsme zvědaví na originál. Navigace protestuje, ale my tvrdošíjně míříme závratnou rychlostí v nekončící koloně k moři. Městečka jsou stejná, jako letoviska na jihu Evropy. Hotely, promenáda, dlouhá písečná pláž. Jen s tím koupáním to nebude jen tak. Našli jsme si místo a jdeme do vody. Ale tady se prý koupat nesmíme, vysvětluje nám plavčík. Musíme o pár metrů vedle, kde je vybójkovaný bazének asi 50 x 50 metrů, který je pečlivě hlídaný. Co na tom, že i na konci bezpečně vystačíme, konec hlídá plavčík na lodi. Jo a večer se do vody nesmí vůbec. Namočili jsme se, máme splněno a jedeme zpátky. Belgie je absurdní stát. Večer se rozhodneme konečně ochutnat wafle a pralinky. Jsou výborné, ale radši každé zvlášť. Na takovou kalorickou bombu připravení nejsme a jen pomalu jí rozcházíme podél okružního kanálu s větrnými mlýny.

Westmale

Jedeme na západ. Přístav v Antwerpách si prohlížíme cestou. Do města se nechystáme. Jednak nám města na chvíli stačí a taky se nám nechce řešit další nízkoemisní zónu. Westmale leží kousek od Holandska a krajina je tu rovná, s borovými lesy a všudypřítomným pískem. Klášter samotný je opět zavřený, ale má pěknou naučnou stezku okolo a hospůdku. Pivo i sýr nám chutnají a sýr tu podávají s něčím, co chutná jako naše kremžská hořčice.

Zundert

Nejmladší trapistický pivovar, který plánujeme navštívit, je už v Nizozemsku. Jakmile přejedeme hranice, výrazně přibývá zahradnictví, skleníků a i ta kukuřice tu je vyšší. Aha, oni tu zalévají i kukuřičná pole. Pivovar je malinký a v krámku obsluhují samotní mniši. A mají tady kremžskou hořčici od cisterciánů z Toužimi 🙂 K sýrům je výborná.

La Trappa

Druhý nizozemský pivovar je podstatně větší a známější. Restaurace je veliká a pořádně živá, mají dobře vybavený krámek a dokonce komentované prohlídky. Na tu už nám čas moc nezbývá, ale alespoň ochutnáme jedno z nejlepších piv, co jsme zatím měli a projdeme si, co se dá bez lístku. Tady by se nám líbilo zůstat, ale ještě máme v plánu popojet.

Achel

Pivovar ležící přímo na hranici Nizozemska a Belgie je náš poslední. Hranici sleduje i příjezdová cesta. Projíždíme mezi rybníky chráněnou ptačí oblastí chvíli v Holandsku, chvíli v Belgii. Klášter samotný je opravdu krásný. Hranice prochází areálem, ale protože vchod je belgické straně, tak je oficiálně belgický. Je tu krámek, kde mají téměř kompletní nabídku všech trapistických piv. Ideální na doplnění suvenýrů (piv a sklenic, které nám už zabírají polovinu kufru auta). Spíme ve mlýně nedaleko. I tady se už poněkolikáté diví, co tu děláme a že jsme vážně jeli na dovolenou do Belgie. Kuchyně už je notně poznamenaná Německou a tak si Tomáš užívá obalovaný řízek politý houbovou omáčkou.

Durbuy

Poslední zastávka před cestou domů je starobylé kamenné městečko na jihovýchodě Belgie. Leží v krásné kopcovité krajině s listnatými lesy a je evidentně oblíbené mezi Belgičany. Je jich tu na dovolené spousta. My namlsaní jsme čekali trochu víc. I tak je tady pěkný hrad, skála s kamennou vlnou a uličky s kamennými domy s romantickou atmosférou. Městečko je ale malinké. Alespoň si užíváme parádní ubytování a popovídáme si s majitelem drobounkého pivovárku pod věží, který se snaží vařit český ležák.

Než vyrazíme domů ještě se zastavíme u místních megalitů, které stojí za návštěvu a pak už jen německá dálnice a domů.

Chtěli jsme do Irska za hudbou, mořem, megality, kamennými hrady a pivem a nakonec našli všechno v Belgii. A navíc mají trapistické kláštery. Ty belgické, nizozemské a francouzské máme všechny. Ještě nám zbývá Rakousko, Itálie, Anglie a USA… Tam leží posední čtyři. Ale to třeba zase příště.